Loňský rok byl výjimečně silný na vynikající domácí klubová alba. MANON MEURT do silného ročníku dodávají velkou dávku romantického kytarového náboženství, které frčí hlavně na shoegazovém evangeliu. Rakovnické kvarteto do roku 2018 přispělo svým druhým albem, které jendoznačně předstihlo jejich eponymní, čtyři roky starý debut.

Když jsem byl v říjnu na jejich křtu, trochu mě překvapil zvuk, který byl sytější a mlhavější, než kdykoliv jindy. Tuto změnu lze přičíst zásadní změně v kapele. Baskytaru vystřídaly syntezátory. David svojí prací silně ovlivňuje celkový zvuk alba. Vše je ještě více zasněné a mnohem barevnější. MANON MEURT znatelně rozšířili rejstřík, se kterým při tvorbě pracují. Kytary jsou udupanější, celkové vyznění je místy více popové, jednou bližší postrocku, jindy postpunku. Více se pracuje s dynamikou skladeb a gradací.

Opravdu výrazný posun pak nastává v tom, že pokud vedle sebe postavíte dravější, rockovou „Neon“ a úvodní ambientní kompozici „Circle“, stále je silně cítit stejný jmenovatel MANON MEURT. Současně však je naplno poznat, jak moc se kapela žánrově rozkročila, aniž by ztrácela na své osobitosti. Samozřejmě zůstává Kátin meditativní vokál, který je nezaměnitelný, tklivý a melancholii navozující. Nové skladby mnohem lépe nesou emoce. Při epickém závěru skladby „We Are“ mám vždy husí kůži a pocit, že se mi v uších děje něco opravdu významného.

Z pohledu zvuku je nahrávka o několik koňských délek dál, než její předchůdce. Na vrub to přičítám tomu, že produkci ošetřoval J.P. Muchow, a já, ať se rozhlížím sebevíc, nevidím žádnou jinou kapelu, která by mi k jeho práci pasovala více, než MANON MEURT. Zvolit si právě jeho bylo trefou do černého a vznikla tak symbióza, která nese svoje ovoce.