Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Loňský rok byl výjimečně silný na vynikající domácí klubová alba. MANON MEURT do silného ročníku dodávají velkou dávku romantického kytarového náboženství, které frčí hlavně na shoegazovém evangeliu. Rakovnické kvarteto do roku 2018 přispělo svým druhým albem, které jendoznačně předstihlo jejich eponymní, čtyři roky starý debut.
Když jsem byl v říjnu na jejich křtu, trochu mě překvapil zvuk, který byl sytější a mlhavější, než kdykoliv jindy. Tuto změnu lze přičíst zásadní změně v kapele. Baskytaru vystřídaly syntezátory. David svojí prací silně ovlivňuje celkový zvuk alba. Vše je ještě více zasněné a mnohem barevnější. MANON MEURT znatelně rozšířili rejstřík, se kterým při tvorbě pracují. Kytary jsou udupanější, celkové vyznění je místy více popové, jednou bližší postrocku, jindy postpunku. Více se pracuje s dynamikou skladeb a gradací.
Opravdu výrazný posun pak nastává v tom, že pokud vedle sebe postavíte dravější, rockovou „Neon“ a úvodní ambientní kompozici „Circle“, stále je silně cítit stejný jmenovatel MANON MEURT. Současně však je naplno poznat, jak moc se kapela žánrově rozkročila, aniž by ztrácela na své osobitosti. Samozřejmě zůstává Kátin meditativní vokál, který je nezaměnitelný, tklivý a melancholii navozující. Nové skladby mnohem lépe nesou emoce. Při epickém závěru skladby „We Are“ mám vždy husí kůži a pocit, že se mi v uších děje něco opravdu významného.
Z pohledu zvuku je nahrávka o několik koňských délek dál, než její předchůdce. Na vrub to přičítám tomu, že produkci ošetřoval J.P. Muchow, a já, ať se rozhlížím sebevíc, nevidím žádnou jinou kapelu, která by mi k jeho práci pasovala více, než MANON MEURT. Zvolit si právě jeho bylo trefou do černého a vznikla tak symbióza, která nese svoje ovoce.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.